blog

Ležím zalezlý ve spacáku na sobí kožešině a snažím se trochu prokrvit ztuhlé a prokřehlé ruce, kterými jsem si držel u nosu dvě hodiny knížku od ježíška. Slunce zde zapadá již v 15:30 a tak i přes spoustu nezbytných úkonů se stavbou stanu uprostřed mrazivé pustiny, vařením večeře ze sněhu v předsíňce stanu a plodnou diskuzí nad problémy lidstva...

Z ranního polospánku mě vytrhává lehké chvění země, funění a zvuk automatického ostření. Otáčím se ve spacáku a skrze otevřený vchod stanu nevěřícně upírám zrak na chlupatou horu masa, která se válí z boku na bok a víří mračna prachu jen malý kousek od našeho stanu. Než si řádně vytřu ospalky a uvědomím si kde jsem se to probral, tak...

Nepokazím si hřejivou nostalgickou vzpomínku na tuto jedinečnou zemi oplývající neskutečným přírodním bohatstvím a pestrostí jejích srdečných národů, když se tam vrátím po tolika letech? Nezjistím, že se leccos změnilo k horšímu, nebo snad, že jsem si zapamatoval jen to krásné a to horší vybledlo? Ještě stále, když zavřu oči, cítím vůni cocy...

Už na mě opět sedá deprese. Tenhle virtuální adrenalin mě vůbec neuspokojuje. Asi jsem se nenarodil do správné doby. Všude kolem mě poletují grafy, tabulky a telefon stíhá telefon. Vše co bude zítra vyrobené, mělo být již včera doručené. A vy to neumíte zařídit?! Ještě že nemáme televizi a veskrze "pozitivní zprávy" z domova a ze světa mě nemají...

Polární dobrodružství začínáme poněkud komerčně, návštěvou známého švédského ledového hotelu v Jukkasjärvi. Jedná se především o pokladničku na turisty, ale pro někoho, kdo si od útlého dětství staví iglú a podobné stavby z ledu i sněhu, je to zajímavé nakouknutí pod pokličku úspěšnější konkurence. Pomíjivá krása umění vysekaná do ledu, který...